Jdi na obsah Jdi na menu
 


27.6.2010

Vojenská výprava do okolní přírody 

Obrazek

Bylo krásné nedělní dopoledne a protože si Jaroušek už moc přál válečnou výpravu a sestřička Olinka byla na službě u babičky, vyrazili jsme na tajnou výpravu v doprovodu našich vojenských kamarádek Ikolky a Bakulky.

Obrazek

 

Neděle byla sluníčková a když jsme vyrazili mezi pole, po polních cestách, byli jsme rádi za každý závan vlahého větříčku. Holky nejdřív jen pobíhaly a těšily se že jdem k našemu oblíbenému rybníku. Ale když se vyráchaly, šli jsme tajnou cestou dál. Tajná byla proto, že vedla loukou se zrovna posečenou a suchou trávou a po stopách ani památky.

Obrazek

Na první cestě jsme našli poklad v podobě stříbrného plíšku. To si musel zvěd Jája schovat a spolu se svou vojenskou bambitkou nepustit z ruky, ani když za mnou lezl na dost vysoký a trochu se kymácející posed. Holky na nás ze zdole chtivě zíraly a hlavně Bakulka pořád chtěla za náma jako správnej vojenskej pes.

Obrazek

Jaké bylo překvapení když jsme na posedu našli další poklad. Dvě krásné vystřílené nábojnice celé zlaté. Jája byl v sedmém nebi. Rozhlídli jsme se po krajině kam se vydáme dál. Pak nás holky za zajícem zavedly trochu z cesty, do kytiček to Jája trochu huboval, že tudy to určitě není.

Obrazek

Pak se ,ale dostavil nepřítel hlad. Museli jsme se utábořit a vyndat torby s rohlíčkem a vzácnou vodičkou pač horko bylo k zalknutí. O rohlík vojáka Jáju připravila Bakča, která je rychlá jako malá Olinka a tak jsem mu musela dát svůj příděl, pač on by jinak hlady pošel.

Obrazek

A tak kus cesty jedl a pil a pil a jedl, až nám v tom největším horku všecku vodu vypil a bylo ouvej. Cesta se nám míhala před očima. Horkem se chvěl vzduch. Ikolka i Bakča, ulehaly do každičkého malinkého stínu a prašná cesta se nekonečně kroutila dál a dál.

Obrazek

Obrazek

Už jsme si mysleli že zemrem horkem a žízní a když jsem za kopečkem uviděla střechu, trochu jsem se bála aby to nebyla fatamorgána, ale ne. Byla to vesnička. Jája hned pronesl, že nám snad v této spřátelené vsi načepují vodu, ale ne. Hned na kraji na nás začal vztekle štěkat místní hraniční Alík a tak ještě že jsme měli sebou naše dvě vojenské ovčandí holky, kterého bez hlasu a v tichu nahnali zpátky pod jeho vrata.

Obrazek

A už jsme ho uviděli, nádherný blískavý a vlnkama zkroucený rybník. Co rybník, bylo to moře pronesl Jára a já musela jen souhlasit. Hned začal ztahovat kalhoty a tryko. Holky už byly dávno v tom rybynou páchnoucím móři a Jája už se hnal za nima.Okolo nich se proháněli překvapení kapři, který takový vojenský přepadení asi jaktěživ nezažili. A kačenky se stáhli na úplně jiný místo aby naše cáchání nemusely poslouchat.

Obrazek

Obrazek

Po vykoupání jsme nahlásili naši polohu ústředně a ta pro nás vyslala konvoj. Než ale ten dorazil prohnala se tady armáda cyklistické jednotky s Německou osádkou. Ještě že jsme se schovali pod břeh rybníka a naštěstí nás naši výzvědní psi nevyzvěděli. Zastavili se na návsi u jednoho moc starého domu, bylo jich asi padesát, a asi to byl jejich cyklo generál vytáhl hlásnou troubu, něco jim v němčině hlásil a pak zase roztočili kola a byli tatam.

Obrazek

Obrazek

Z úkrytu jsme raději nevylézali a ještě že tak. Jeli okolo ještě tři osátky na motorkách. Pak už pro nás konečně dorazila naše osádka a mi i naše splavené psí kamarádky mohli nasednout do tanku a uhánět na naši bezpečnou základnu plnou jídla a vody na Mahouši. 

Hlavně že se čubynkám i Jájovi klukovský výlet líbil, jsem ráda že si umíme pořád hrát. Byl to bezva vejlet.

Obrazek