Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velký výlet na dogtrek 27-30.8.2009

S t e z k o u    v l k a

Obrazek

Hornosvratecká vrchovina

 

 

 

Tak už vím co je to dogtrek. Panička o téhle srandě už mluvila přes dva roky. Nejdřív chtěla jít s Akí a já byla moc malá. Pak jsem dorostla do věku ,kdy bych mohla jít a zase Akinka už byla ve věku kdy by délku ani terén tratě nezvládla.

 

Obrazek

 

 

A tak jsme vyrazili až teď i s páníčkem co by doprovodem. Panička nechala dětičky s těžkým srdcem u hlídačů. Olinku si vzala babička, jelikož Olinka je teď ve výcviku o něco poslušnější než Jája. Toho vyfasovali paničky bráchové se ženama, aby jich na jeho nekázeň bylo víc.

No a mi sme mohli s nabaleným autem vyrazit na dalekou cestu. Vyjeli sme v šest odpoledne a tak není divu že do 220 kilometrů vzdálených Hamrů u Svojanova jsme dorazili až něco po deváté. Byli sme tady, v areálu hezkého kempu, bylo asi 150 pesanů, včetně  mě. Stanů tu bylo, že už to vypadalo, jakoby pro ten náš nebylo nikde místo. Páníčci se šli zaregistrovat a po převzetí itineráře, rozbalit stan , aby to do desíti stihli.Páníček byl opět při stavění stanu, trochu podrážděný, nemá rád provizorní stavby a tak mu to asi zůstane.Lidičky tu okolo byli moc fajn. Příjemní a pejsky tahali všude za sebou, moc se my v téhle partě líbilo.

 

Obrazek

 

 

V noci jsem zase chrupkala s páníčky ve stanu a těšila se na to co se bude druhý den vlastně dít. Ráno jsme stávali v sedum. Páníčci si dali snídani, něco higieny a s obrovskýma báglama si to kráčeli ke stolečku s nápisem start. Nevěděla jsem co to bude, nebyl tu ani figurant , ani překážky nic co znám jen plno lidí s velikýma batohama na zádech a s jedním nebo i šesti psíky uvázaných na kšírech okolo pasu. I já měla postroj jako když jdu na obranu. U té cedulky start, kontroloval pán obsah paničky batohu. Prý jestli má povinou výbavu sebou. Jako spacák pač spát se bude na trati, karimatku čelový světlo, kdyby museli jít po tmě, krmení a vodu pro mě i paničku, lékárničku, mapu, dvě botičky pro mě kdybych si zranila tlapu. Panička měla i dost nepoviné výbavy, která ji na trati div nestrhla záda, třeba jako půlkilovej foťák, nebo polštářek na spaní, dost tyčinek ze kterých nemohla pozřít ani jednu a taky moc oblečení na převlečení kdyby něco.No po cestě se jí musel ten dvanácti kilovej bágl pěkně pronýst.

 

Obrazek

 

 

Vyšlápli sme, všichni tři na trasu která měřila 45 kilometrů do místa poviného bivaku. No nic jsem si z toho nedělala dyť tak málo kilometrů autem ujedem za chvilku tak co. První dva kiláčky sme si to štrádovali po rovné asfaltové silnici. Páníčci si hezky povídali a vůbec se nehádali což jsem byla ráda Došli jsme až do Svojanova a tam jsme zahli za kostel a pochopili že tudy vede cesta a tak bude vypadat náš dogtrek. Prudké stoupání do nekonečného kopce s těžkýma báglama na zádech dalo pánečkům opravdu moc zabrat. Copak panička tu jsem táhla já, ale páníček byl kabrňák.Prošli sme Horní les a došli do Hlásnice. Pak k rozhledně vzhůru, krásnou kopcovitou přírodou. Když jsme došli pod rozhlednu páníčci měli jazyky až na vestě. A to jsme byli teprve na 11,5tém kilometru.Pak jsme se vydali po modrém značení do obce Vír. Nebezpečí zakufrování, jak tomu trekaři říkali, teda zabloudění, bylo na každém kroku. Značení bylo hodně řídké a tak když páníček huboval paničce, že nás všichni předběhli, že jsme poslední, najednou se všichni vraceli a mi odbočili správně a byli jsme rázem na chvilku zase první.Pak jsme dorazili do Chlumu,tam sme malonko bloudili, až jsme za potokem u lávky na 16,5tém kilometru našli první kontrolu.

 

Obrazek

 

 

Panička tam sebou břinkla na zem i s těžkým batohem a pochutnávala si i s pánečkem na dobrém chlebu se sádlem a čaji. Horko bylo k zalknutí, dusno a pořád pálilo sluníčko. Ještě že trasa vedla pořád okolo řeky nebo potoka a já mohla schladit své tlapy i tlamu v nich.Teď už panička věděla, že zdolat zbývajících 29 kilometrů nebude vůbec tak jednoduchý. Kort když nás čekaly stoupáky na dvě zříceniny. A to jsem se divila, že se panička netěší má je jinak moc ráda.Ze zřícenin jsme prudce lesním terénem klesali až dolů k silnici, kde už se taky ze studny doplňovali zásoby vody. Všichni si postěžovali jaké je dusno a horko a s plnými petflaškami vody šli dál. Došli jsme do Štěpánova, kde jsme našli plno trekařů s pejsky válet se pod stromy u hezké hospůdky Hodůnky a tak jsme tam s paničkou sebou flákly taky. Páníček šel honem obhlížet jídlo , ale panička jen ležela a cucala si svou ledovou kolu. Pak, ale vstala říkala že bez batohu jakoby lítá a šla si dát taky něco na zub. Teď jsme byli na 25.5tém kilometru. Už jen necelích dvacet uklidňoval páníček, zdrbanou paničku, která odpověděla něco jako HA HA HA.Dál jsme šli po červené na Nedvědici. Značení v lese nebylo dobré a tak jsme tam na dobrou chvilku zakufrovali. Lítali sme cestama tam a sem a když panička měla velikou radost, že našla značku, páníček ji vynadal, že tudy jsme vyšli a tudíž se po té značce snad nebudeme vracet. Pak, ale našli neuvěřitelnou cestičku takovým terénem, že sebou panička třikrát flákla i s tím těžkým báglem na prdel. Bylo to opravdu strmé klesání .Pak jsme ještě trochu zbytečnejch metrů nachodili, když jsme si spletli vodní nádrž z koupalištěm a hledali tam druhou kontrolu. Tu jsme našli před Nedvědicí na dvaatřicátém kilometru. Panička už nebyla ani živá ani mrtvá, spíš taková tichá, prý šetří energií. Za to páníčkovi pusa jela jako nikdy. Byl veselej a legrační i urvanou paničku rozesmával.

 

Obrazek

 

Obrazek

 

Obrazek

 

Obrazek

 

 

Zbejvalo nám tedy už "jenom" 13 kilometrů do poviného bivaku.Tak když se to takhle řekne zní to fajn, ale bylo pět hodin a na cestě jsme byli od osmi ráno. Páníčci si tak plánovali, že do půl osmí by to mohli dát.Štrádovali sme si to údolím Clébského potoka  až do lesa, kterým sme po široké cestě došli až do Černovic. 40,5tej kilometr byl náš a nám zbývalo okolo 5ti kilometrů do tábora. To byl ten nejděsivější konec trati co nás mohl čekat. Stoupáníčko lesní cestou a pak klesání po klaccích a větvích po cestičce, jestli se tomu tak dá říct, bylo pro paničku likvidující. Taky hodiny se přehodili přes osmou a v hlubokém lese se začalo smrákat. Bylo půl devátý, když páníčci vyšli v nějaký vísce a ta opět vedla naše kroky dolů, což už panička snášela těžce se slzama v očích. Věděla že když má být bivak u lyžařského vleku, budou muset to co kráčejí dolů, zase vyšlápnout nahorů.

 

Obrazek

 

Obrazek

 

 

Páníček byl miláček, úplně zbídačenou bolavou a psychicky shroucenou paničku čapl za ruku a vedl jí hezky zase do kopečka posledních párset metrů, kde už byl slyšet hlahol party trekařů, kterým se sem povedlo dojít dřív. Páníčci sebou kecli na rozvyklanou lavici ke stolu a sundali si ty zničující batohy ze zad. Večer se udělal hezký. Přidala se tu ke stolu fajn parta lidiček a tak bylo veselo. Každým dýl docházejícím trekařům a že jich nebylo málo, všichni tleskali. Muzika hrála hezké písničky a já stočená do klubíčka u paničky bááglu odpočívala. Panička byla rozhodnutá, že druhý den ráno se veze autem do výchozího kempu a celý den prospí. Konečně se jí udělalo dobře a mohla taky něco sníst. Bylo tu fajn, až kolem jedný se páníčci rozhodli, že půjdou rozbalit svý spacáky. V prostřed veliké louky roztáhli plachtu na tu položili karimatky a spacáky i mě a batohy a druhým koncem celty nás přehodili. Ještě si taky kartáčema vydrhli zuby a všichni sme usli jako když nás do vody hodí.Kapela nám hrála ještě dlouho do noci a občasný potlesk vítal přicházející trekaře. Mi už ale dávno spali.

 

Obrazek

 

Obrazek

 

Obrazek

 

 

Tak tu bylo ráno. Tak jak panička večer mluvila o odvozu, tak teď mluvila o tom, že jde dál. Divila jsem se ale byla jsem ráda, že to nevzdáme. Ani paničce se nechtělo to vzdát , chtěla to dokázat a když byl páníček s ní nic jí v tom nemohlo zabránit. A tak v sedum ráno jsme opět vyráželi na trasu vedoucí 40 kilometrů zpátky do kempu ze kterého jsme došli sem.

 

Obrazek

 

 

Bivak byl v Hlubokém u Kunštátu a tak jsme z něj vyrazili po zelené nad vesničku Kunice, kde jsme se napojili na modrou směr Kunštát. Pršelo už od rána, ale páníčci i mi psí kamarádi jsme měli větší radost z deště než, kdyby byl hic jako předešlí den. Páníčci si stěžovali na bolavé tlapy, pálili je praskající puchejře brali je křeče do svalů, teda hlavně paničku, ale pořád šli a šli. Já byla v pohodě, pořád jsme paničku táhla i z těch prudkejch klesáků, kdy mě za to hubovala, zato když jsem jí vlekla do strmejch stoupáků, to byla moc ráda. Měla jsem kliku, že jsem nevyfasovala na záda nějakej ten jejich batoh.

 

Obrazek

 

 

Cesta vedla dál na Touboř,Sychotín a Rudku.Panička pořád smlouvala s páníčkem o pauze, ten , ale cítě v zádech další závodníky nechtěl ani slyšet. Ikdyž mu panička pořád dokola opakovala že jí nejde o umístění, ale o to dojít dokonce,čemuž stále ještě nevěřila.V Rudce se trochu chytli páníčci za slůvka, jak je jejich zvykem. Páníček se neopatrně zeptal paničky zda nechce něco koupit, když procházeli kolem cukrárny. Snad jen kolu řekla panička na čež páneček zvolal něco jako to víš že jo kdo se s tím potáhne a už byli v sobě. Pač panička poudala něco jako proč se jí teda ptá , když ne...... To je jasný prvních sedum kiláků za sebou a dalších 33 před sebou dělalo s psychikou obou svý.

 

Obrazek

 

 

Konečně došli pánečci do Nýrova a tam našli kontrolu číslo 3. Zalezlou v autobusové zastávce protože od rána nepřestalo pršet.Posilněni a nalomeni ťapali páníčci teď už po zelené do Křetína.Do lesů kde za války operovaly partyzánské skupiny.Lesníma cestama, kde páníčci ještě z mnoha dalšíma zakufrovali se dostali přes Jasinov až do Vranové. Byl to 15tý kilometr trasy. V hospůdce měli zavřeno panička, ale stejně nechtěla sedět čekal je ostrý stoupák a tak ho chtěla mýt za sebou.

 

Obrazek

 

 

Ostré stoupání bukovým lesem, bylo opravdu ostré a dlouhé. Panička se za mnou plazila a funěla a vyšly sme to za páníčkem asi na třikrát.Ale povedlo se a byli sme nad Olešnicí. Konečně jsme podle itineráře našli hospůdku u koupaliště, kde vevnitř měli teploučko a úplně promočení páníčci se tu mohli ohřát a posilnit. Byla tu i čtvrtá a poslední kontrola na 24tém kilometru. Páníčci se v hospůdce zdrželi dobře přes hodinu , aby nabrali sil na pesledních 16 kilometrů.

 

Obrazek

 

 

Pak jsme ostrou chůzí vyrazili. Panička šla obkročmo, páníček se kymácel, jen já šla jako normálně. Říkala jsem si že to je těma batohama co jim dřou záda.Z Veselky jsme šli do Knězevse. Pak do Dolní lhoty, kam jsme mysleli že už snad nedojdem. Tam sebou panička zase kycla na zadek a páníček jí huboval, proč prej ho trápí, že pak nemůže rozejít ty bolavé nohy.Ale už jsme byli na 32hém kilometru.

Nakonec nás čekal opravdový zabiják. Několikero stoupáků na hrad Svojanov. Nejhorší bylo, že jsme museli několikrát vystoupat a zase sestoupat lesní pěšiny, než nás opravdu ten poslední stoupák vyvedl na hrad Svojanov. Panička už letícího pánečka proklínala a u hradu si opět kycla dozadu na batoh. Na hradě se právě konala svatba a vycházela odsud i nevěsta se svým psím kámošem labradorem, tak se holky očuchaly a mi pokračovali příkrým srázem dolů k silnici.

 

Obrazek

 

 

Posledních 2,5 kilometru se šlo po asfaltce tou samou cestou co sme včera vyšli, s tím rozdílem , že dnes máme v nohách i s tím kufrováním devadesát kilometrů jistejch. Kupodivu se páníčci usmívali a tokali, vedouc se za ruce a bylo vidět jak jsou šťastni, že to dokázali. Takový vypjetí sil. Bylo jim fajn a mě s nima taky.

Konečně jsme došli do cíle a oni mohli sundat ty ulity co jako šnečci nosili 24 hodin na zádech. Bylo to za náma. Oba se šli vysprchovat a pak nás ještě čekal psí raut. Panička mě nenechala moc přežrat, ale trochu mi dovolila.

 

 

 

Obrazek

 

 

V noci měli páníčci vyhlášení, to už jsem dávno spala. Panička byla dokonce i na hezkém 14tém místě z šestatřiceti závodnic do 35 let. Krásně jsme se vyspali a brzo ráno vyrazili k domovu za těma našema lidskejma štěňatama. Oba páníčci i já už sme se na ně moc těšili. Přivítání bylo krásný, hlavně malá Olinka nás všechny objala a měla radost stejně jako my , že jsme doma.

Tak máme za sebou první dogktrek. Páníčci říkali, že se určitě na nějaký další zase vypraví tak uvidíme jestli se nám to podaří. Teď se zase musíme z letních prázdnin a skotačení, vrátit i trochu k výcviku a tak uvidíme jak se nám to povede.

 

Obrazek

Fotečky z mapování- tudy jsme šli 

 

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

 

 

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek