Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Kniha Akinky života 

Obrazek

Je kolem poledního. V rukou mačkám tlapy mého vlka. Mé veliké psí přítelkyně, která tu leží na dece v našem lidském doupěti a ztěžka oddechuje. Její velké silné vlkošedé tělo se bezmocně rozprostírá na dece a z krásné dříve zvídavé vlčí hlavy na mě zírají dvě bolestí strápené psí oči. Zéměř deset let se mnou chodily tyhle psí tlapy. Doprovázely mě po všech životních cestách a dodávaly mi odvahy a síly. Žila se mnou a mou rodinou a byla jako mé první dítě. Leží tiše, jen občas se její tělo v bolestné křeči napne a v očích je znát to utrpení. Nemůže vstát a jít za mnou všade kam se hnu jak byla doposud zvyklá. Nemůže jít ani žít. Držím ji pevně, srdce mi buší bezmocí a strachem , vím že za pár okamžiků ji budu muset pustit, nechce se mi. Dívám se na ni, na mou malou vlčici Akinku a vidím to znovu-

Vidím to drobné nohaté půlroční štěně. Hlava úzká hrudník , žádný a v očích strach jen co nás uviděla. Nebyla jako ostatní psi, kteří přiběhnou a poskakují a nechají se od člověka hladit. Akinka se chovala jako vlk. Pán co nám ji chtěl prodat nám ji předvedl, byla úžasně temperamentní. Aportérka tělem i duší a kousala statečně. Pes pro sportovní kynologii jako stvořenej, až na ten strach ze všech lidí na světě. Nebála se jen svého pána, nic jiného ale neznala a všeho spojeného s lidma se přímo děsila. Přesto, když sem ji viděla, rozbušilo se mi srdce a jako bych se do ní zamilovala na první pohled. Do bojácné vlčice Šedky, která byla škaredá jako myší kožíšek a o mou osobu nejevila pražádný zájem. „Vemte si ji na tejden na zkoušku“ povídal Pavel , který mi strčil do ruky vodítko s vlčím štěnětem na konci. „když se vám bude pasovat tak se domluvíme, když ne tak mi ji vrátíte.“Můj přítel Jarda se na mě se zlou obrátil, moje rozhodnutí ho zřejmě hodně rozzlobilo. Chtěl, abych si vzala malé štěňátko ničím nezkažené a vychovala si ho od malinka. „Jsi úplnej začátečník v kynologii a chceš zkoušet napravit takhle bojácnou čubu? Dyť se od tebe nenechá ani pohladit jen než se zkamarádíte a dá se do kupy to bude trvat a natož nějaký závody a zkoušky.“ Mumlal stále než se pán s očkovacím průkazem vrátil. Věděla jsem že má pravdu. Držela jsem vodítko, které bylo napnuté a na jeho konci stála zapřená Akinka. Odcouvala z našeho dosahu jak jen jí to vodítko dovolilo. Když jsem se kní chtěla přiblížit, zase couvla dál. Proto jsem si ji pomalu začala přitahovat k sobě. Sklonila sem se k ní, její oči mihotaly kolem mě hlavně aby se mi nepodívali do očí, těkala sebou byla nervózní a když jsem na ni položila ruku cukla sebou jako by jí projel elektrický proud. Jarda se otočil a kroutil hlavou. Byl opravdu rozhořčen a chtěl tady tu nebohou vlčici nechat.To už jsme se ale s pánem rozloučili a už seděla naše malá vystresovaná a nervózní čubynka v našem šedém žigulu. Seděla na zadních sedačkách a zírala zadním okýnkem ven. Ani se nepohla, zírala na mizejícího pána a vesničku a ikdyž už tam nic neviděla jen silnici která se v krajině kroutila jako had, strach ji nedovolil se pohnout. Po cestě sme se dohadovali s Jardou a já viděla jak ona zachycuje jen ušima zvuky které se linou ze předu auta. Hlava strnulá ve svalech třes. Jarda měl pravdu, bála jsem se co s Akí budu dělat. Neuteče mi na první procházce? Bude mě mít někdy ráda? Bude schopna vůbec se mnou cvičit a žít? Dorazili sme domů. Bydleli jsme v malém městečku Vodňany na jihu čech u Jardovo prarodičů. Kotec pro Akinku jsme měli přichystaný v protější zahradě, protože dům ve kterém sme bydleli žádnou neměl. Vystoupili sme z auta. Jarda šel naštvaně přede mnou a otevřel mi dveře od kotce, který sme před časem spolu svařovali. Akinka byla nesvá, stažená a strachy bez sebe, rozhodli sme se , že ji dáme baštu a necháme ji zkamarádit se svým novým prostředím. Zavřela jsem se s Akinkou v kotci a když jsem ji odepla z vodítka, protáhla se kolem mě jako had, pomalu a jistě a zmizela ve tmě boudy. Do misky jsem ji vysypala namočené granulky a nechali sme ji tu. Zamkli kotec a plni pochybností jsme odcházeli domů.

 

ObrazekObrazek

 

 

 

 

Večír jsem nemohla ani usnout stále jsem myslela na to stvoření, na zoufalé štěně plné strachu a nejistoty, na psa který by mě měl provázet životem a já nevím jestli on to chce. Otevřela jsem okno a pozorovala ve tmě šumějící stromy. Najednou jsem slyšela ten zvuk, dlouhé táhlé vití. Vynořovalo se do světla lamp svítící v městě jako vzdálená zpomínka na divočinu. Zalézalo mi pod kůži vití té vlčice, která volala svůj domov svou jedinou jistotu kterou měla a o kterou přišla. Bylo to vití Akinky, té malé psí slečny, která vůbec neměla ponětí, že já ji chci mít ráda. Vití bezmocného chlupatého stvoření, které si spletlo fakt že není vlk , ale pes. A to pes nejen tak nějaký obyčejný, ale s lužební. Pes plemene Německého ovčáka s rodokmenem, který je léta šlechtěn k statečnosti, nebojácnosti a k ochraně majetku svého pána.

Obrazek

 

Brzo ráno, hned jak jsem splnila svou pracovní povinnost u prasátek dorazila jsem do zahrady ke kotci. Byl prázný. Vyděsila jsem se,nevěděla jsem co se stalo. Sáhnu na zámek je zamčený neporušený, kotec nemá ani skulinku kudy by se mohl protáhnout jezevčík natož ovčák. Ruce se mi třesou když ve svazku klíčů hledám ten správný od kotce. Konečně cvakl a já vcházím dovnitř. Myska s granulema je prázdná, ještě že tak, alespoň se najedla. Volala jsem ji jménem a pak jsem zaslechla šelest z boudy. Zvedla jsem víko od veliké boudy, kterou sme stavěli asi pro slona, protože Akinka v ní byla posazená v rožku a vešla by se tam asi tak ještě desetkrát. Uprostřed boudy byly dva bobky a načuráno taky. Akinka zřejmě z boudy ani nevylezla celou tu větrnou noc. Natáhla jsem se po ní že ji ukonejším pohlazením, ona ale uhla a pak se složila do uzlíčku k zemi, abych na ni nedosáhla. Skřivily se mi koutky úst a zuby jsem zaťala takovou silou až v nich zaskřípalo. Jarda měl pravdu. Co s ní budu dělat? Nejsem zkušený kynolog abych si věděla rady jak zpravit zanedbanou fenku. Nemůžu ji dát nic jen pohlazení a o to ona vůbec nestojí. Zírám na ni a ona kouká těsně vedle mojí tváře. Tak aby viděla co dělám ale nezadívala se mi do očí. Viděla jsem to bělmo okolo očí , které byly strachu plné a chtěla jsem ji pomoct.Ale netušila jsem třeba jen to jak ji dostanu z boudy, natož co dál. Pak mě , ale osvítilo a já dostala odvážný nápad. Z kapsy jsem vytáhla tvrdý gumový míček na šňůrce a rozkejvala jsem ho Akince nad hlavou. Její uši se vztyčily a oči se zabořily do míčku. Celé její tělo vyletělo z vysoké boudy a lesklé krásně bílé zuby se jí zabořily do toho gumového balonku. Byla moje. Jen tohle stačilo a ona beze strachu opustila bezpečí své boudy a kotce a trhala sebou jako drak. Sílu měla jak se se mnou o míček přetahoval měla jsem co dělat jej udržet. Začala jsem se smát a pochopila jsem že na tuhle její modlu zvládnem vše co v životě a v kynologii budem potřebovat. Nezůstala jsem jen u přetahování když se mi povedlo míček jí vyškubnout s tlamy udělala jsem další trochu odvážný krůček. Hodila jsem aport do dálky a pozorovala ten kulovej blesk jak se za ním řítí. V hlavě se mi honilo, co když nepřijde. Bude mít svůj míček mně nezná proč by se vracela? Ale ona mi ho stejnou rychlostí nesla zpět a provokovala mě ke hře s tím jejím kouzelným míčkem. Začal ze mě padat ten strach , že nám to nepůjde a cítila jsem malé vítězstvíčko, že první krok kamarádství mezi vlkem a mnou je úspěšně za náma. Když jsem ale sáhla Akince po obojku abych si ji dala na vodítko, zase sebou cukla a poklesla v nohách jako bych ji přetáhla dubovou palicí. No nemohla jsem čekat , že po pár okamžicích z ní může být nebojsa a tak jsem ji pohladila po zádech i přes její nevoli a vyrazily sme na první naší procházku. Byl konec března, začínalo jaro a nám začínal nový život. S Jardou jsme spolu už od šestnácti let a teď když spolu kráčíme podél říčky jako tři mušketýři já Jarda a naše Akinka psí slečna je nám fajn. Jarda už tři roky stojí po mém boku a pomáhá mi v životních rozhodnutí. V mnohém sem se podobala mé nové vlčí kamarádce. Nejistá, bez známek sebevědomí a plná strachu z lidí, kteří umí sami sebe jen zraňovat a zrazovat. Jarda a teď Akinka se stali mýma pevnýma bodama v životě. „Myslíš že ji ten pán prodává jen kuli té povaze? Co když má špatné rentgeny a bude mít displazii kyčelních kloubů. V šesti měsících si mohl udělat předběžnej retgen a zjistil že je to špatný a teď si ji ty za takový peníze koupíš.“ Bylo to opravdu moc peněz. Týden na zkoušku se pomalu chýlil ke konci, ale o návrácení čubynky jsem za těch pár dní ani neuvažovala. „Já vím no jedenáct tisíc je opravdu moc peněz“ povzdychla jsem si zvlášť když jsme dělali s Jardou v tamním zemědělským družstvu kde sme v té době měli plat okolo sedmi tisíc. Ale přátelství se nedá zaplatit penězi a Akinka se za těch pár dnů stala mým ocáskem. Ikdyž se stále cukala při mých dotycích, bála se projíždějících aut a kolemdoucích lidí. Psů se stranila neměla o hry ani pranice s nima zájem. Byl to prostě vlk celou duší jen tělem vypadala jako Německý ovčák a to ještě řádně nehezký.Jarda mě umluvil a ikdyžjsem člověk hodně důvěřivý, nechala jsem se přesvědčit a odváděli jsme Akinku v podvečír k veterináři. Auto jsme neměli a tak s Akinkou a panem doktorem odjel jen Jarda a já se pomalu vrávorala domů. Cloumaly se mnou všechny pochyby. Byly bolestné o to víc , že jistá jsem si byla jen v tom ,že Akinku chci mít u sebe a už ji nikdy nikomu nedat. Usmívala jsem se při chůzy, když se mi vybavilo jak jsme všichni tři stáli před ordinací a já z nervozity ulomila nad hlavou klacík z bezinky a Akinka začala hlasitě štěkat. Během pěti minut jsem ji naučila štěkat na povel. Byla to legrace a já měla radost. Sedím na chodníku před domem a nemůžu se dočkat až Jarda s Akí přijedou. Zároveň se ale bojím , že nožičky Akinky budou ve špatném stavu a že si ji nebudu moct nechat. Dost na tom ,že se bojí, natož aby byla ještě fyzicky v nepořádku to už by Jára nepřežil. Hlavou mi běhali všelijaké scénáře, když jsem konečně v zatáčce uviděla auto veterináře. „Ahoj, tak co povídej, Dobrý den“ Akinku Jarda vyndal z auta ještě úplně uspanou. Pokyvoval hlavou a tvářil se spokojeně což mě uklidňovalo. Vzala jsem si Akinku do náruče a odnášela ji domů, zatímco se Jára rozloučil s doktorem. „Tak co? Povídej, jak je na tom ? Je v pořádku?“ Srdce mi tlouklo zvědavostí a strachem dohromady. „Je to v pořádku kyčle má zdravé, asi si ji necháme viď?“ Vyskočila jsem radostí a sápala se Jardu obejmout, ten mě zase trochu usadil abych to nepřeháněla a Akinka se během večera začala dostávat z narkózy do pohody. Hladila jsem ji dávala napít a snila si o tom co všechno spolu podniknem. K tomu aby mohla být dobrý sportovec má dobrý předpoklady s RTG kyčlí O/O. Tedy byly to jen předrentgeny. Oficiální rentgen, potřebný k chovnosti feny u Německých ovčáků musel být vyhotoven ve stáří jednoho roku psa. To mě , ale v tuhle chvilku netrápilo. Nejdůležitější bylo,že budem spolu já Akí a Jára.

 

Obrazek 

Poslední den, který sme trávily spolu ve zkušebním týdnu, jsme vyrazily na trh. V práci jsem končila v půl devátý a na kole jsem chvátala za Akinkou. Stále tvořila své venčení uvnitř boudy, jakoby jí v noci nedocházelo, že může z boudy vyjít ven a vyvenčit se v kotci. Kožich jí nelibě voněl a když jsem její spoušť v boudě dala do pořádku,vytáhla jsem ji na náměstí do trhu. Ne , že bych ji chtěla trestat, jen jsem ji chtěla vystavit intenzivně tomu čeho se tak bála.Lidem. Akinka šla vedle mě úzkýma uličkama, až jsme se vynořily na náměstí. Už nešla vedle mě, ale zasunula se za moje nohy a šla za mnou jako stín. Jako vlčice za svým druhem schovaná v bezpečí. Když sme se přibližovaly tak blízko že se jí zdálo, že ani já nejsem takový vlk, který je schopen ji uchránit, zůstala stát na napnutém vodítku a nechtěla udělat ani o krok víc.Na to jsem čekala a z kapsy jsem vytáhla onu kouzelnou kuličku na šňůrce. Ustrašené Akiny oči se promněnily v chtivé. Vyskočila za míčkem a jakoby se všechny vjemy světa smrskly jen na ten jediný malý barevný míč. Tahaly sme se o něj a pomalu vcházely do uliček mezy stánky kde se procházela spousta lidí. Když se Akinky jeden člověk nechtě dotknul pustila míček a švihla zadkem až mě málem podrazila nohy. Namáčkla se na mě a těkala hlavou sem tam. V očích jí svítilo bělmo a já ji snažila navnadit na míček, ale jakoby ho nemohla vidět. Pomalu jsem s ní u stupovala od lidí. Akina couvala, házela zadkem tak aby se posouvala za mnou a já ji při tom kryla. Dostaly jsme se až k silnici kde zrovna projížděl cyklista. Kolo přes hrbolek zarachtalo a Akí sebou škubla a začala se dostávat do děsu. Volala jsem na ni uklidňovala až jsme se ani nevím jak dostaly do odlehlé prázdné uličky bez lidí a ruchu. Sedla jsem si k vyděšenému štěněti a chlácholila ji a hladila po hlavě. Po každý když jsem ji ruku položila na uši vysmekla se aby mohla být stále ve střehu. Uši na vrh hlavy a jazyk rychle oddechující. Srdíčko jí bušilo a já začala chápat co mi Jarda říkal. Chtěla jsem dělat kynologii. Sport ve kterém obstojí jen silní a povahově zdatní psi. Stopy by šly, tam většinou lidi nejsou, ale co poslušnosti. Na place se pohybuje rozhodčí opodál ševelý diváci či závodníci a což teprve obrany. Musí kousat na figuranty a to nejen na jednoho co zná. Na každém cvičáku mají svoje vlastní a na závodech a zkouškách bude vždy někdo jiný. Věděla jsem že tyhle úvahy jsou zbytečné. Odpoledne jedeme k pánovi domluvit se , že si Akinku necháme a to ikdybych se musela zkoušek a závodů vzdát. Akinka se pomalu uklidnila a mi se zadem dostaly k řece. Sedla jsem si na peroně v trávě a Akí stála přede mnou a s míčkem v tlamě mě pobízela k přetahování.“Nemám náladu Akí, vůbec nevím co spolu budem dělat. Zítra se půjdem podívat na cvičák, abys věděla kam budem spolu chodit. No a uvidíme.“ Moc jsem chtěla cvičit skládat zkoušky a závodit, ale tahle vlčí slečna mě tak očarovala, že jsem si už po prvním tejdnu co jsem ji znala řekla, že buď budem trénovat a cvičit spolu nebo vůbec.

Obrazek

 

Když bylo odpoledne a Jarda i já jsme byli z práce doma vyrazili jsme opět v půjčeném žigulíku od Járovo tatínka za Akinky majitelem. Akí byla nervózní. Jakoby cestu znala a bála se že jede zpátky a že už nás nikdy neuvidí. Stále sebou házela a přelézala ze zadní sedačky na mě dopředu a nechtěla přestat. Když jsem ji konečně jemně uložila začal se ošívat zase Jára. „Hele já nevím, ale takhle bázlivá čubyna, nemyslíš že by měl ten pán slevit? Nechej to na mě a já ho usmlouvám na půlku, dyť tu cenu co chce ten pes nemá,“ Jára byl odhodlanej. Chápala jsem ho neměli jsme ani floka nastěhovali jsme se k babičce nedávno linku jsme si koupili na splátky, hrnce u větnamců a co jsme potřebovali sme si museli pořídit z našetřených peněz nebo na splátky. Do očí se mi vlily slzy. Ten pán byl obchodník na něm to bylo vidět. Takový lidičky nesmlouvaj. Co když se chlapy nedomluví a já o Akinku přijdu. Najednou za další zatáčkou jsme na pána s dvěma pejsky u kola narazili. Jára na  něj zatroubil a zastavil. Bušilo mi srdce tak jako asi ještě v životě nikdy. Chlapy se spolu bavili chvilku, když jsem vylezla slyšela jsem jen toho pána jak říkal“tak to ne já se votočím a zase mi ji vezte zpátky.“ Rozhazoval u toho rukama a byl dost nepříjemný. Sedla jsem znova do auta a už mi z očí tekla slza za slzou a nedaly se zastavit. Akinka poznala svého pána a kmitala hlavou ze strany na stranu, byla asi tak nervózní jako já. Jára třísknul dveřma od auta a jel do vesničky kde Akí doposud bydlela. Po chvilce dorazil i pán na kole. Když zavřel psíky do kotce, šel k nám. „Já Akinku nedám Járo , nenechám ji tady. Klidně si půjčím peníze od babičky, ale Akinku si odvezu.“ Jára věděl, že to tak dopadne že nás dvě už nikdo nerozdělí. A začal od znova a v klidu s mužem řešit cenu. I pán se po cestě uklidnil a začal jakoby se před tím nic nestalo. Nakonec se chlapy domluvili na devíti tisících a připravily se papíry. Stejně jsem měla jen čtyři tisíce a s pánem sme se domluvili, že do týdne mu zbylýh pět tisíc doplatíme. Akinka se v autě ani nehla a ikdyž jsem otevřela dveře a chtěla ji pánečkovi naposled ukázat, vyskočila ke mně krok od auta a v otočce zase hupla do auta a už ven nevylezla.Rozloučili sme se. Spokojeni sme byli všichni jak Pavel tak já a Jára taky, že umněl smluvit cenu. Nejšťastnější, ale byla Akinka. Ta se na mě sápala celou cestu až do vodňan.“Budeme si muset pořídit svoje auto. S Akinou budeš muset všade jezdit, trénovat aby byla zvyklá na všechny místa a na lidi. Táta nám kuli psovy auto určitě půjčovat nebude.To víš bude to makačka, ale když sis takovýhle ho strašpytla pořídila, budeš se muset snažit.“ Na ústech se mi vykreslil úsměv a já byla ráda, že o historce, která se nám stala s Akinkou na trhu, jsem Jardovi ještě nevyprávěla. Stejně se ji dozvý. Je to moje vrba a já jsem ráda, že ho mám. A teď mám i Aku, mýho vysněnýho Německýho ovčáka,kterýho jsem si vždycky přála. Je to sice vlk a to každým coulem,ale já z ní toho psa udělám. Věřím tomu, že to není nemožné, bude z ní takový rodinný vlk, jako z málokterého psa.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslouchám nemilosrdné odtikávání hodin na zdi. Pomalu, ale nezastavitelně utíká vteřinová ručička po kolečku hodin a ubírá zbývající čas života nás dvou. Dnes bohužel odcházíš ty můj vlku, ale ikdyž tu ležíš a bolest v očích je ti znát ,vidím tě pořád jako to malé nevycválané a vším vyděšené vlče. Když sme spolu jen ty a já poprvé kráčely po naší tolikráté opakované trase směrem ke cvičáku.

 

„Tak pojď Akinko, dnes se půjdem podívat na ten náš plac, kde to spolu zkusíme.“ Tiše sem říkala Akince když jsme opět procházely mezi rybníky, ale namísto odbočky k domovu kráčely rovně ke cvičáku. Nikdo tu nebyl a to bylo dobře. Akí  musela nejprve poznat prostředí a pak teprve se seznámit s naší partou. Ikdyž je mi už teď jasné že o to neměla nejmenší zájem. Akina zůstala stát kus ode mě a nabírala pachy okolo branky, která ji trochu vyděsila, když se z vrzáním otevřela. Vytáhla jsem z kapsy krásně okousaný míček a hodila ho doprostřed placu. Akinka se bez rozmyšlení pro něj rozběhla a tak jak byla zvyklá ho zase bez rozmyslu přinášela zpátky ke mně. Její temperament a nevyčerpatelná energie ve mně vzbuzovala obdiv a radost ze hry. Pak už jsem jí, ale provedla po place plném ovocných stromů a ukázala jí její hrušku, pod kterou sem ji pak uvazovala pokaždé, když sme tu byly. Byla to její hruška, věřila si u ní a cítila se tam silná. Očuchala si plac , ikdyž dlouho jí zkoumání netrvalo a byla u mě a vybízela mě čumákem, kterým mi div neroztrhla kapsu, zpátky ke hře.Prostředí jí rozhodně problém nedělalo jak jsem později na všemožných cvičištích a výletech zjišťovala, ale o to víc nesnášela pohledy a už vůbec doteky lidí. Ona vlastně nestála o pohlazení a mazlení ani ode mě. Jediný co jí dělalo skutečné potěšení bejt u mě v co největší blízkosti a stále ve střehu před ostatníma lidma.

 

Seděli sme vprostřed placu a oddychovaly, Akinka s míčkem v tlamě až sem jí ho musela sebrat, aby se uchladila, až vyskočila vztyčila uši a byla opět ve střehu protože vrzla branka. Přicházela Dáda se svěma dvouma psíma kámoškama Sindy a Egí. Akí se přestala hýbat. Chviličku se mi zdálo, že ani nedýchá. Pak , ale opět začla a odsunula svou maličkost za moje záda. Nějak nechtěla věřit tomu, proč se zvedám a kráčím k tomu obávanému člověku, kterého neznáme a tudíž by sme se mu měly obloukem vyhnout. Dáda přivázala holky ke svým stromům a šla se s náma přivítat. „Ahoj, tak ste dorazily? Přeci sis to nerozmyslela a Akinu sis koupila?“ Dáda mi po odjezdu od Pavla taky koupy Akiny rozmlouvala. Ne že by nám nepřála, ale bála se abych se neodradila, protože věděla jak moc to bude s touhle holkou ve výchově a výcviku těžký. „Je naše, a je to úžasně energická vlčice ale neboj já myslím že to s ní půjde.“ To jsem ještě ani netušila co vše mě čeká aby se z Akinky stal normální sportovní, ale i rodinný vlk. Protože pes se z ní stal až na sklonku života.

 

Zpočátku jsem si myslela, že Akinka vlastně neumí vůbec nic. Až dnes vím, že měla krásně udělané základy pro začátek práce. Ale co se týče povelů vlastně neovládala nic. Byla ale hodně psychicky vyspělá a chtivá paničce za míček udělat radost a tak se učila rychlostí blesku. Je teda pravda že tím jak byla rychlá dělala spoustu chyb, ale pracovalo se s ní krásně. Povel štěkej se naučila za jediný den a už ho umněla až do smrti. Stejné to bylo i s jinýmy povely a tak poslušnost spolu se stopama pro mě byla ta nejmilejší disciplína. Velkej problém nás začal trápit v obranách když sme se dostaly k vyštěkání figuranta v maketě. U plenty většinou těsně stojí rozhodčí a i diváci a to Akinka začala bojkotovat až se stalo to že vůbec do plenty nedoběhla a to začínal bejt konec hned na našem začátku.Po prvních měsících kdy byla Akinka připravená na zkoušku základního minima tedy ZM začal se problém z vyštěkáním prohlubovat natolik, že už sem začala dávat za pravdu Járovi, který nám moc šancí na složení zkoušek nedával. Ale co, říkala jsem si Akinka pro mě nebyla jen sportovec, ale nejlepší vlčí přítel.Snažit se budu dál a uvidíme.

 

Celá parta ze cvičáčku jsme se vlétě domluvili že vyrazíme na společnou pejskařskou dovolenou na Moravu. Tak sme se zbalili a i s Jardou a Akinkou štrádovali sme si to s partou světa kraj. Byl to bývalý vojenský areál, ze kterého nadšení pejskaři budovali pěknej psíčkařský areál. Hned po příjezdu sem bojkotovala dát Akinku do psích kotců, hodně daleko vzdálených od našeho kasárenského bydlení. Byly to buňky krásně do patra na sebe postavené fakt sme se zpočátku všici trochu vyděsili.Postupně přijížděli všici, Dáda s rodinou, Mirka a Míra,Zuzka, Maruška bylo hned veselo. Byla jsem moc ráda za Míru, kterej nám figuroval a Mirka se spoustou zkušeností, které měla se psy nám s Akinkou ve vyštěkání moc pomohli. Přišli sme na to, že Akinka když bude mýt za vyštěkání míček tak bude vyštěkávat i v přítomnosti lidí za svými zády a to byl velkej úspěch. Zase sem měla velkou šanci a chuť pokračovat s Akinkou v práci. Jarda byl vždy veliká podpora. Vždy trochu hudral, ale vlastně vžy oprávněně a byla sem z toho moudrá. Ve skutečnosti byl , ale v duši jemný a vždy přející. Díky Akince jsem se i já stávala silnější a odvážnější , protože sem ji musela bejt oporou v situacích ve kterých bych si bez ní i já připadala jako ouplně stracená. Taky sem měla strach z kontaktu s novýma lidma, vždy sem očekávala nějakou záludnost či zlomyslnost , taky špatnýma zpomínkama z mých dětských let. O to víc sem cítila jak moc mou Akinku potřebuji. Vlastně sme spolu sílily společně. Ona se hodně pomaloučku začala s lidma přátelit, zrovna tak jako já. Akinku jsem měla víc na pokoji než v kotci, tam jsem ji dávala jen na noc aby se neřeklo že ji polidšťuju, ikdyž to tak bylo. Týden k týdnu byla Akina spíš našim dítětem nežli psem a naš společnej život s Járou vypadal jako ucelená psí rodinka.

 

Táhlé zavití mě probírá do reality.“asi chce na záchod“ prohodil od počítače Jára a já věděla že ikdyž působí jako že se nic neděje je rozervanej na kousky stejně jako já. Děti díky bohu obě spinkají a nemusí vědět co se chystá. Opatrně beru Akíska naši přemilou stařenku do náruče a nesu ji ven. Včera nepozřela ani sousto a na dece po ní leží kaluž krve. Nesu ji jako smyslů zbavenou ven na trávu kde se k ní řítí Ikolka aby ji uvítala venku. „Di Ika, nech ji bejt.“ Akinku stavím na její vratké nohy a stojím hned u ní kdyby chtěla padnout jako včera abych tomu zabránila. Akí i přes svůj bolestnej stav, oplatila olíznutím přivítání Ikolce.Její tlapy tady sotva stojí v louži po dešti a užívají si poslední kontakt se svou milovanou vodičkou. V ústech se mi kouzlí úsměv když se mi vloudila malá Akinka.

 

„Neboj se Akí poď seš velká holka, to je jenom vodička na koupání poď bude se ti to líbit. Deset měsíců stará Akinka z kožíškem v barvě vlka stála na břehu řeky a nechtěla se ani hnout. Vodu znala jen z misky a ani chvilku nezapřemýšlela o tom , že by se za mnou do té řeky pustila. Nepomohlo, ani zatočení míčkem nad hlavou, ani simulování odchodu na druhý břeh. Akinka prostě neuměla plavat a tak se vody vysloveně bála. Dělalo mi to starosti a nechtěla jsem mýt psa, který má z vody strach, když já vodu miluju. A tak sme se vydali na lom Jaroslav. Jezdívali sme tam s Jardou každé léto bylo to tam moc hezký, a já si řekla že nejdřív naučím Akíska plavat a pak si vodu zamiluje. Po příjezdu na louku posetou auty, od lidí kteří už se tu koupali sem si ale začala říkat že to nebyl moc dobrej nápad. Akinka šla polehoučku za mnou a museli sme se tu míjet s ostatními osadníky lomu a to v uzoučké pěšince kde z jedné strany byl lom plný vody, a zdruhe hluboký příkop s potůčkem. Měla jsem Akinku na vodítku, pač sem věděla že takhle blízko od cizích pohybujících se lidí to by raděj skočila do hlubokého příkopu a zpřerážela si tlapy. Taky že se k tomu jednou rozhodla a já byla ráda že sem poslechla Járu a měla ji na vodítku a mohla jsem ten skok odvrátit. Konečně sme našli místo s volnou plážičkou a zabydleli se tady. Akinka se pořád těkavě a na všechny strany rozhlížela. No a Jarda si zase ze mě dělal blázny že chci učit velkého psa plavat jako mimino. Je fakt že skušenosti s tím jak se učí pes plavat jsem neměla žádné, pač jsem si do té doby myslela, že pes to umí odmalička. Ono pes možná ano , ale co vlk? Třeba se vlci učí plavat a Akina to ví. Vlezla jsem do vody po pás a po dlouhé chvíly kdy jsem za sebou chtěla Akinku nalákat dobrovolně jsem to vzdala. Vylezla jsem na břeh čapla jsem ji do náruče a celou ztuhlou ji nesla do vody. Akina ztáhla uši vytřeštila oči a vyděšeně začala mávat těma velikýma tlapama směrem ke břehu.Měla moc hlubokej ponor zadku a tak si předníma nohama cákala na hlavu a do uší a to ji nejvíc znervozňovalo. Nemohla bejt ve střehu. Všade křik a plno lidí a ona byla ve vodě tak zranitelná a neohrabaná, ten pocit se jí vůbec nelíbil. Znova když vylezla na břeh , jsem ji po dobrém lákala do vody, ale marně. Jerda už to psychicky nevydržel a začal plavat na druhou stranu lomu. Mávla jsem rukou a odhodlaně šla pro Akinu znovu. Tentokrát jsem ji držela v hluboké vodě na ruce. Opravdu jako malé děcko a vyvažovala ji aby nenabírala takovou hloubku. Další neúspěch střídal další a já se pro Akinku stále vrcela na břeh. Stehna sem měla jeden velikej šlinc po jejích drápech ze zadních tlap. Ale nechtěla jsem to vzdát. Pak na mě zavolal Jára.“Už ji nech a poď za mnou zaplavem si. Akina je pako ta do vody nepude tak ji nenuť.“ Trochu zklamaná z neúspěchu jsem musela dát Jardovi opět za pravdu. „ Paku seš pako říká páníček, tak holt si vodu neužiješ. Počkej tady já si zaplavu a pojedem.“ Akina na mě zírala když sem ji přivazovala k tomu stromu, jako by nevěřila tomu co říkám. Jako že já ji tady nechám a půjdu do vody a ona co? Vždyť jsou tu jen samí cizí lidi a ona chce bejt se svojí smečkou se svou paničkou a s Jardou. Seděla u stromu jako přikovaná a nechápala tu situaci. Měla jsem trochu výčitky že svou vlčici vystavuju dost silnýmu stresu, ale taky sem chtěla bejt s Járou a když holt Akí nebude plavat musí si zvyknout na to, že na nás bude čekat u stromu. „Hela co dělá koukej, uteče ti, plav zpátky.“ Jarda ukazoval k Akině když já už byla od břehu dobře sto metrů. Halekal jak na poplach a když jsem se otočila tak jsem to spatřila. Akina skočila ze břehu do vody, až jí hlava zajela pod vodu. Srdce se mi rozbušili jako o život a já rychle plaval zpátky. Byla jsem ráda když jsem viděla jak se zase Akinka z vody vynořila a plavala chvilku zmateně do kolečka jako by se rozhlížela kde sme. Pak Jarda písknul a ona nás zaměřila a nabrala směr. Chvilku jí přední nohy lítaly vysoko nad hladinou a ona se jakoby potápěla, pak se ale srovnala a přední nohy se ponořily do vody a Akinka plavala. Když doplavala do středu lomu až kemně veliká radost že plave mé tělíčko nachvilku v bolesti opustila. Akí se na mě začala sápat jakobych byla nějakej ostrůvek a začala docela panikařit, když zjistila že na mě se vylézt nedá, že se holt potápím. Znova se ozvalo písknutí a obě sme nabraly směr na druhý břeh k Jardovi, kterej na Akinku volal.Pořád jsem ji musela odstrkovat protože po celou cestu ke břehu na mě chtěla vylézt. „No ty vypadáš. Podívej se, když ti říkám že to nepude tak rychle to né.“ Opět hudral Jarda naštvanej, že musim takhle trpět. Všechny červený drápance na zádech a stehnech mě začaly pálit, až když sme vylezly na břeh. Z jednoho se valila i krev a já si říkala, že vypadám jak tejraná osoba. Ale bolest mi nevadila, vždy jsem byla tak trochu nad věcí. Za to sem měla radost že Akí plave. „Moc velkou radost bych zase neměl, třebas jí tenhla zážitek od vody odradí úplně. Když sem ti říkal že ten obojek co má je moc velkej tak si řekla že to nevadí, co kdyby se ti z něj vyvlekla na silnici.“ Opět kazimír radosti, ale studnice pravdivých připomínek. Hned druhý den si vzal 60centimetrový řetízek do práce, aby ho Akině o jedno očko zkrátil. Čekala nás teď cesta zpátky. Teď se teprve ukáže jak moc Akinku zážitek poznamenal. Jestli v dobrým nebo špatným směrem. Skočili sme s Jardou do vody a neudělali ani tři tempa a už byla Akinka za náma. Od té doby si udělala svůj skokanskej styl. Navštěvovaly sme spolu, řeky rybníky a vodu milovala celým svým vlčím srdcem. A já se pokaždé za ty léta, když jsem ji do vody házela míček, nebo klacek,neubránila vzpomínce na dobu, kdy má vlčice neuměla plavat. Na dobu kdy se bála i z říčky napít. Na dobu, kdy vůbec neznala slast z plavání. Ona ale tak jak se zpočátku vody bála, tak ji pak o to víc milovala a vždy se těšila na teplé dni ,kdy sme se ať už spolu nebo jen ona skokem pro klacíček bavila. Byla z ní vodnice srdíčkem i dušičkou.

 

Ikolka dvouletá mladá ovčanda, kterou mi Akinka pomáhá vychovávat spolu s našema dvouma dětičkama, podává Akince klacík na hraní. Ještě pár týdnů zpátky se spolu o něj tahali tak jako tolikráté předtím. Akinka nemůže ani zvednout hlavu. Jen krásné tmavě hnědé oči v její hlavě se smutně dívají na konec klacku o který by se tak ráda tahala.“Ika pust,no tak.“ Ikolka pustila klacek a já ho dávám Akině do tlamy. Ta ho s bolestí svírá, tak pevně až v něm zapraská. Slza se mi kutálí po tváři, která se ale usmívá při vzpomínce na Akinky na třísky okousanou aportovací činku.

Obrazek

 

 

„Akino, ne. Takhle by to nešlo to už je naše druhá činka. Nesmíš to překusovat.“ Vše bylo, ale marný. Akinky sílící tlama i celé tělo nedalo žádnému klacku ani míčku pokoj. Tenisák ji vydržel pár minut než ho rozkousala nakusy. Bylo to s ní trápení. Až někoho ze cvičáku napadlo omotat aport provázkem. Omotala jsem ho tedy tkaničkama ze starých bot a světe div se aport nám vydržel dodnes. Akinka byla zlatá. Nekousala nic ve smyslu demolování. Boudu měla jako novou v průchodu kobereček, aby jí tam nezahánělo. V boudě i na ní kde ráda s packou přes packu lehávala, měla taky koberes a v zimě ještě deku,neničila nic. Po krátkém čase začala bejt Akinka i pořádku milovná. Zjistila že panička chodí často a tak pokud neměla nějaký zažívací problém kotec byl každý den čistý.